Pátek třináctého

 Pátek třináctého

 Všude byla tma. Nesvítily hvězdy, jen měsíc v úplňku sem tam prosvítal mračnem, které skrylo celou oblohu. Město utichlo a spalo – možná únavou, možná strachem…

Většina lidí byla doma a dívala se na televizi. Nikoho by snad ani nenapadlo jít ven v tento osudný den. Anebo snad ano? Ano, zahlédl jsem postavu. Vysokou, hubenou, tajemnou. Možná ani tak tajemná nebyla, stála však nehybně ve stínu. Ve stínu domu číslo 13. Kousek od vchodu rostl mohutný strom, vítr se rozprostřel v jeho větvích. Tiše šuměl, ale byl slyšet skutečně jen šumot listí? Najednou se postava pohnula. Jemně se na ní zavlnil plášť, zřejmě černý, ale jak to v té tmě poznat. Do obličeje nebylo vidět. Stál jsem také bez hnutí na schodech u našeho vchodu. Proč? Ani nevím, dnes se mi však nechtělo spát. Cítil jsem, že se něco stane. Přeběhl mi mráz po zádech. A já uviděl další temnou postavu.

Šla pomalu ponurou uličkou, úzkou a křivolatou, kostkami vydlážděnou. Kroky se nezadržitelně blížily. Teď však utichly. Neodvážil jsem se vykouknout ze vchodu. Bál jsem se. Postava se rozešla, protože zase klapaly kroky. Najednou se ozval ostrý zvuk, zcela nepřirozený… Co to bylo? Lekli jsem se, až jsem nadskočil. Pak jsem stál jako přimražený. Chtěl jsem jít domů, ale nemohl jsem se pohnout. Prostě to nešlo. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo vykouknout opatrně ze vchodu.

Postava se přiblížila k domu číslo 13. Zpomalila, jako by tušila nebezpečí, ale pak pokračovala v cestě. Viděl jsem zřetelně, jak se postava ve stínu pohnula, rukou zalovila pod pláštěm a vytáhla cosi dlouhého a úzkého. Zvedla to nad hlavu. Šedý mrak na krátký okamžik odhalil měsíc a jeho bledý paprsek se zastavil na té věci.I tato malá chvilka stačila, abych poznal, co to je. Byl to dlouhý, úzký, kovový předmět.

„Ó, bože, vždyť je to meč!“ vykřikl jsem, avšak mé rty se nepohnuly. Strnulý hrůzou jsem čekal, co se bude dít. Stínová postava držela meč v napnutých pažích nad hlavou a vyčkávala. Čekala na svou oběť, dnes již poslední. A postava, jejíž kroky, které předtím klapaly tišeji a téměř nehlučně, se mi teď zoufale vrývaly do mozku, jako když stojíte vedle zvonícího zvonu, se přiblížila k rohu. Myslel jsem, že mi prasknou bubínky, ale ruce ne a ne poslechnout. Postava nic netušila, ani nemohla. Začal mi běhat mráz po zádech, oči vytřeštěné strachem div nevypadly z důlků. Stál jsem tam jako tichý pozorovatel té hrůzy, jež se měla stát.

Postava s mečem se přesunula úplně k rohu ulice. Bylo to strašidelné i vzrušující, dokud obět nepřešla ten roh. Takový pitomý roh, poslední v jejím životě… poslední, který míjí. Zoufale se mi chtělo křičet, ale ani hlásek jsem ze sebe nevydal. I druhá postava se pohnula a meč spočíval stále ve stejné výši. Za chvíli zasáhne, ale proti komu vlastně. Jedno je jisté, oběť neunikne. Takové morbidní myšlenky překvapily i mě samotného, ale přišly samy od sebe. Další úvahy přetrhlo krátké švihnutí meče.

Hlava postavy sklouzla z krku na zem a odkoulela se směrem ke mně. Tu jsem však nevnímal. Očima jsem visel na tělu bez hlavy, které se ještě chvíli potácela a vrávoralo, až se sesulo k zemi, kde zůstalo nehybně ležet. Visel jsem na tělu upjatým pohledem, ale přece jen jsem se zadíval i na hlavu, jež se mezitím dokoulela ke mně. Jeden pohled stačil, abych začal vřískat z plných plic. Přesto jsem uslyšel zlověstný smích toho „kata“. Zacpával jsem si uši. Ale vůbec to nepomáhalo. Jeho smích byl hlasitější a výraznější než můj jekot.

Pak už jsem nekřičel, jen jsem se sesul k zemi. Oči vytřeštěné hrůzou. Čekal jsem. Věděl jsem, že jsem se mýlil… To já jsem byl jeho poslední oběť…